Epilog

13. března 2012 v 7:00 | Pouli |  A co když je to ten druhý

K prvnímu srpnu jsem nastoupila do svého zaměstnání. U svatého Munga, nemocnice pro kouzelnické choroby a úrazy.
"A sem chodíme na obědy," vysvětlovala mi má průvodkyně, postarší čarodějka a ukazovala na prosluněnou jídelnu s čistými ubrusy. Oboje bylo výkon.
"Martho, prosím tě, potřebuju tu zprávu, co ti posílala Elizabeth ráno," vběhla do jídelny zadýchaná vysoká čarodějka v citronově zeleném hábitu. "Spěchá to. Ten muž už zase kolem sebe plive kyselinu."
"Ovšem. Hned ti ji dám. Katherine, drahoušku, dejte si zatím čaj."
Naplnila jsem si hrníček a posadila se k oknu. V nové práci se mi zatím líbilo. Naproti mě, si sedl nějaký muž.

"Já bych to nepil," poradil mi. Známý hlas mě přinutil vzhlédnout. Za stolem se na mě usmíval John Peterson.
"Rád tě zase vidím," řekl a čekal až se vzpamatuju.
"Ty tady pracuješ?" projevila jsem opět svou neobyčejnou inteligenci.
"Ano. Co jsem vyšel z Bradavic. V oddělení Kouzelné infekce."
"Tak to budeme skoro sousedi. Já jsem v oddělení Otrav způsobených lektvary a bylinami."
"Zvu tě k sobě do pracovny. Tam mám opravdickej čaj. Ministerstvo na nás šetří. Tyhle patoky nejsou pitný," poznamenal na adresu čaje v mém hrnku. Opatrně jsem si lokla. A John měl pravdu.
"Ty máš svou vlastní pracovnu?" Já se, co by nováček, musela dělit s dalšími třemi kouzelníky o jeden stůl. Nemluvě o celé místnosti.
"Výhoda ročního pobytu tady," usmál se a vyrval mi hrnek. Moc pracné to nebylo. Neodporovala jsem. "Tak pojď."
John mě dovedl o tři patra výš, kde se nacházela jeho pracovna. Štítek s jeho jménem na dveřích dokazoval, že se jen nevytahoval. Cestou mě upozorňoval na další věci ohledně pravidelného chodu Svatého Munga. Byl rozhodně lepší průvodce než slečna Martha.
"Tak tohle je mé království," roztáhl pyšně ruce v kamrlíku o velikosti dva na dva metry. Měl v něm jen stůl a kartotéku, na které stál růžový keř s bílými květy. Na okně měl konvici s čajem, pod kterou hořel kouzelný plamínek. Zatímco mi John naléval čaj, přivoněl jsem k růžovému keři. A neomylně poznala autora osudných dopisů.
"Dáš si mléko?" zeptal se John. Vůbec nepostřehl, že je odhalen.
"Ráda," přikývla jsem. "Žádný cukr."
"Koukám tohle se nezměnilo," poznamenal a podal mi hrnek. Zavadil prsty o mé a mnou prolétli motýli jako kdysi. City, které jsem pohřbila se začaly pomalu prohrabovat ven.
Stáli jsme proti sobě, opřeni o stěnu, protože John měl jen jednu židli, a povídali si. Za uplynulé dva roky jsme hodně vynechali.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka A co když je to ten druhý?

Ano, je skvělá.
Ale jo. Ujde.
Ne. Většina se nedá číst.

Komentáře

1 Mai Mai | Web | 13. března 2012 v 18:29 | Reagovat

a už to vím!!!
to byl nejkrásnější možný konec, který mohl nastat!!!
celou tu dobu mi bylo Johna strašně líto, že to celé Adam tak zkazil a teď...
prostě kouzelné!!!

2 Mai Mai | Web | 13. března 2012 v 18:30 | Reagovat

(a jesm ráda, že mám první komentář!)

3 Surynka Surynka | Web | 13. března 2012 v 20:47 | Reagovat

Júúúú :-) Tak tohle by mě nikdy nenapadlo, že by se o slovo znovu hlásil John? No jé, krása. Moc se mi epilog líbil. Sice mě mrzí, že už je konec, ale bylo to celý nádherný a hezky se to četlo, snad se brzy dočkáme kapitoly buď k Zápiskům z Bradavic, nebo k něčemu jinomu, či nějakou jednorázovku? Prostě doufám, že se tu co nevidět objeví nějaký další počteníčko :-)
Ještě jednou, tohle je naprostá nádhera! :D

4 chillychilly chillychilly | Web | 14. března 2012 v 10:38 | Reagovat

No vidíš, John mě napadnul, ale zavrhla jsme ho a helemese :D
Tak tenhle konec je vážně dokonalý, nepřijde mi ani příliš přeslazený typu: hned jsme skočili do postele, spousta vášně, máme dvě děti a budeme spolu šťastně žít až do smrti. Prostě se mi to líbilo, bylo to takové jemné, líbí se mi, že mu Kath nedala najevo, že ví, že to byl on, tudíž jsme byli ušetřeni Johnových citových výlevů, které by mohly působit až trapně a prostě já jsem nadšená. Nejlepší možný konec, vážně, hrozně se ti to povedlo.
Já vím, že po takhle úžasně zakončené povídce budu otravná, ale nechtěla by si přidat i kapitolu k Zápiskům z Bradavic? :) pěkně prosím, smutně koukám

5 Pouli Pouli | Web | 14. března 2012 v 12:18 | Reagovat

[2]: znám ten pocit :-D

[3]: K zápiskům nám napsané další tři kapitoly, budou tu postupně do konce března. A na duben mám nachystanou novou povídku.

[4]: Taky mi přišlo moc, kdyby si hned vyznali nekonečnou lásku. Chtěla jsem to nechat takové otevřené, s prostorem pro fantazii. Ale zároveň, aby bylo jasné, jakým směrem mají nakročeno.

6 povidkovedoupe povidkovedoupe | 14. března 2012 v 17:36 | Reagovat

[5]:Souhlasím s tvým záměrem a souhlasím i s Chillychilly. Tohle je ten nejlepší možný konec. A jsem ráda, že nás neminou ani ty Zápisky :-)

7 Moni Moni | E-mail | Web | 14. března 2012 v 21:24 | Reagovat

Jsem moc ráda, že to tak nakonec skončilo, i když jsem doufala v toho Olivera, ale taková překvapení mám nejraději. A stejně by bylo divný, kdyby byla s Oliverem, protože s ním nikdy netrávila mnoho času.
Skvěle zpracovaná povídka ;-)

8 Peti Peti | 24. ledna 2015 v 18:28 | Reagovat

:-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  Nádherrrráááá!!!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.