Čarodějné sestry - 3

21. března 2011 v 19:03 | Pouli |  Čarodějné sestry
"Holky nešťastný, co tady děláte?" Do místnosti vběhl děda a zarazil se. Prohlédl si neznámou dívku, kterou dvojčata vyčarovaly, od hlavy až k patě. "Proboha!"
Dívka se na dědu nesměle usmála.
"Co jste udělaly?" zeptal se děda dvojčat.
"No, přečetly jsme tohle kouzlo," ukázala Katka na příslušnou stránku v knize kouzel.
"Marie?" zeptal se děda neznámé dívky. Přikývla.
"Holky, vy jste přivolaly Marii. Zakladatelku našeho kouzelnického rodu," vysvětlil děda a začal listovat knihu. Ignoroval přitom dotazy dvojčat i Marie, která mluvila nějakým podivným jazykem, a přečetl z knihy jiné kouzlo.
"To jsem ráda, že jste použil kouzlo, abychom si konečně rozuměli. Kdo jste? A odkud? Jste podivně oblečeni a také jste divně mluvili?" řekla Marie.
A tak začal děda vysvětlovat. Všechny tři dívky pozorně naslouchaly.

Marie byla první čarodějkou z jejich kouzelnického rodu. V době kdy žila, se spojilo několik čarodějek a vytvořily tuto místnost, ukrytou v kopci, na kterém stojí zámeček. Ten původně patřil zlému černokněžníkovi Maximovi, kterého Marie nakonec porazila. Tím, že místnost existovala pod jeho sídlem, dlouho bránilo Maximovi ji najít. Přirozeně ji nehledal na svém pozemku. A čarodějky se zde tak mohly před ním schovávat a plánovat, jak jej zničit. Když se jeden z Mariiných vnuků stal správcem na zámečku, vytvořil přístup do místnosti i z něj.
"Ale já jsem Maxima ještě nezničila," protestovala Marie.
"Protože ho teprve zničíš. V našem čase už je poražen."
"A proč nám nikdo neřekl, že jsme čarodějky? A táta je taky čaroděj?" ptaly se dvojčata.
"Měly jste se to dozvědět, až budete plnoleté. Aby jste nevyvedly podobnou hloupost jako teď."
"V tom s vámi souhlasím," řekla Marie. "Musíme vymyslet, jak mě dostat zpátky do mé doby. Ale takové kouzlo v mém čase ještě v knize není."
"Obávám se, že tam není ani teď," krčil děda rameny a obracel popsané stránky.
"Ale já se musím vrátit! Mám rozešité šaty a jirchářová si pro ně k večeru přijde."
"Zkusím v knize něco najít, ale raději sám," řekl děda a strkal Marii od knihy. "Myslím, že není dobré, aby jsi si ji prohlížela, je tam plno tobě ještě neznámých kouzel a já bych velmi nerad měnil běh dějin tím, že se o nich dozvíš."
Marie, ač nerada souhlasila.
"Dvojčata by tě zatím mohla provést po zámečku, stejně od tvých dob prošel kompletní rekonstrukcí," navrhl.
"Ale jak se odtud dostaneme?" zeptala se Katka. Když prve do místnosti vešly, změnil se vchod v stěnu s policemi. A dívky si už nebyly ani jisté, která ze stěn byla původně vchod. Děda vzal z jedné z poliček malý zvoneček, zazvonil a ukázal na stěnu před sebou.
"Tahle stěna je teď na chvíli nehmotná, pro toho, kdo zazvonil. Ale než si zazvoníte všechny a já ohluchnu, musím vám říct, jak se příště neutopit, až se sem budete vracet."
Dívky byly stále ještě mokré, jak se při vstupu do chodby venku brodily vodou.
"Až budete příště otevírat dveře, na kterých je rytina toho jezera, nad nímž je den a pod nímž je noc. Tak na slunce musíte kouzlem zamířit sluneční paprsek a na měsíc měsíční, a to ve stejnou dobu! A aby vás potom po vstupu nesmetla voda, musíte ještě než si otevřete, vyčarovat uprostřed jezera jednu kopretinu. Tím jezero pozná, že bylo nahrazeno zemí a v chodbě na vás voda čekat už nebude. Tak mě teď napadá, jak jste vůbec ty dveře otevřely bez kouzel?"
"Posvítily jsme si baterkou."
"No, tentokrát s vámi dolů půjde Marie. A pak až do svých osmnáctin máte útrum." Děda podal zvonek Báře a přemýšlel, nakolik je místnost vlastně zabezpečená, když tak mocná a složitá kouzla, jakými bezpochyby vyčarování slunečního paprsku je, mohou být takhle lehce obalamucena.
Všechny tři dívky postupně zazvonily a ztratily se skrze stěnu. Dvojčata vyvedly Marii nahoru do knihovny, odkud vedla tajná chodba do podzemí. Marie celou cestu zkoumala zázrak zvaný baterka.
Nahoře byl regál na svém místě. Ale oboustranný. Na vnitřní straně, té, která vedla do chodby, byla jediná kniha. Tentokrát beze jména. Bára za ni zatáhla a regál zajel do země. Vešly do knihovny.
"To už jsme na hradě?" zajímala se Marie.
Bára přikývla na znamení souhlasu, zatímco Katka pomocí správné knihy regál opět zvedla a uzavřela tak chodbu.
"Je to tady hezké," chválila Marie. "Jak tajíte před lidmi, že jste čarodějná rodina?"
"Prostě jim to neříkáme. Lidé dnes už na magii nevěří. Alespoň ti dospělí určitě."
"Tahle otázky by byla vhodná spíš pro dědu. Byla jsi u toho, když nám vysvětloval, že jsme čarodějky. Do té doby jsme to nevěděly."
Marie se rozhlížela po knihovně. "Máte tu někde rodokmen?" zeptala se po chvíli.
"Opět otázka na dědu," řekla Katka.
"Děda není jediný, kdo tu něco ví. Rodokmen je tamhle v rohu. Ta kniha v šedých deskách," ukazovala Bára.
"Jak to víš?" divila se Katka.
"Utírala jsem z ní prach."
"Tahle?" Marie držela knihu v rukou. Bára přikývla.
"Hele," ukazovala Marie dvojčatům první stranu. "To jsem já."
"Budeš mít kluka a tři holky."
"A kde jste vy?"
"Někde na konci." Katka otočila stránky. Kniha byla zatím popsána jen do tří čtvrtin. "Tady."
"Kateřina a Barbora."
"Říkej nám Báro a Katko nebo Káťo."
"Dědo? Tak na co jsi přišel?" Děda se vrátil z podzemí a netvářil se právě nadšeně.
"Marie se domů může dostat, jen když zničí v naší době nějakého zlého černokněžníka, protože kvůli tomu byla zavolána..."
"Ale to není pravda," protestovala Katka.
"To kouzlo, které jste použily, k tomu slouží."
"A kde teď nějaký sídlí?" zeptala se Marie.
"Bohužel, v naší době jsou černokněžníci naštěstí nedostatkovým zbožím. Tedy v tomto případě, to takové štěstí není," dodal.
"To jako že jsou vyhynulí?" zajímalo Katku.
"Prostím tě, mluvíš o nich jako o dinosaurech. A fakt jsou?" přidala se Bára.
"Ano."
"Ale to znamená, že se odsud nedostanu!" naříkala Marie.
"Nevěš hlavu, poradím se s několika přáteli. Taky kouzelníky. Dáme hlavy dohromady a uvidíme."
"A známe některé?" ptala se dvojčata.
"Dost otázek. Jdu volat a vy se odsud nehnete. Běda vám, jestli vás načapám, jak posloucháte za dveřmi!" S těmito slovy odešel.
"Cože to jde dělat? Volat? Není to nebezpečné, takhle na ně pokřikovat, co když ho někdo uslyší?" divila se Marie.
"Ale ne, on na ně nebude řvát z okna. Ale telefonem," vysvětlovala Katka. Když viděla Mariin nechápavý výraz, pustila se společně se sestrou do vysvětlování, cože je to ten telefon a k čemu je dobrý.
Potom se dívky společně přesunuly k dvojčatům do pokoje, kde se sestry usušily a oblékly i Marii do současných šatů. Stály vedle sebe jako trojčata. K nerozeznání podobné.
Pak sestry zapnuly rádio a pouštěly Marii své oblíbené písničky. Zpívaly a tančily a Marie se k nim brzy přidala.
Den venku se v okamžiku změnil na noc. Vítr jim prudce narazil do oken, až je vysklil. Na nádvoří udeřilo několik blesků. Během chvíle bylo zase jasno. V místě, kde se blesky potkaly stál muž. Oděn v černé prozkoumával černýma očima neznámé místo. Marie vykulila oči a upustila, co právě držela.
"To je Maxim. Černokněžník, co bydlel tady na hradě."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Surynka Surynka | Web | 13. srpna 2012 v 11:40 | Reagovat

Náhodou, zatím z toho kouká zajímavá pohádka :-) Proč to nedopíšeš? Teda jestli je jiný důvod, než že není čas a múza? :D

2 Pouli Pouli | Web | 13. srpna 2012 v 15:56 | Reagovat

[1]: Ono to dopsané je. Jen ne přepsané do počítače.  :-D Napsala jsem tuhle věc už strašně dávno.

3 Surynka Surynka | Web | 13. srpna 2012 v 19:43 | Reagovat

[2]: Jo takhle :D No když tak čtu tvé současné výtvory, je jasné, žes to nemohla napsat někdy teď, ale jak jsem zmínila, byla by z toho pěkná pohádka :-) Snad to do PC jednou přepíšeš :D
A všimla jsem si, že chystáš novou povídku, kdy nám ji chceš předvést? :-)

4 Pouli Pouli | Web | 13. srpna 2012 v 20:14 | Reagovat

[3]: Ještě nevím. Chceš ji sem dát už teď?

5 Surynka Surynka | Web | 13. srpna 2012 v 23:59 | Reagovat

[4]:  No přemýšlela jsem, že kdybys sem dala tu první a další třeba až za týden nebo dva, neuškodilo by, ale to je jen na tobě... taky by záleželo na tom, kolik kapitol by povídka měla mít... ale ty jsi autor :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.