Čarodějné sestry - 2

12. února 2011 v 11:44 | Pouli |  Čarodějné sestry
Dvojčata se nacházela v prostorné jeskyni. Nic v ní nebylo. Jen holé kamenné stěny.
"To by mě zajímalo, proč sem ta cesta vedla," poznamenala Bára. "Co tu budeme dělat?"
"To nevím," krčila Katka rameny. "Možná se zkusíme vrátit," navrhla opatrně.
"Vždyť na druhé straně jsou zavřené dveře, tentokrát bez obrázku na otevírání!"
"Jo, já vím. Byl to jen nápad. Mělas pravdu neměly jsme sem vůbec chodit."
"To jsem ráda, že to uznáváš. Připomeň mi laskavě, proč jsme sem vůbec lezly?"
"Protože jsem si myslela, že ta chodba někam vede."
"A nevede snad?" Bára se točila uprostřed jeskyně a ukazovala na holé stěny.
"Né, jen tak někam. Třeba do nějaký tajný místnosti nebo do síně s pokladem nebo... prostě kamkoli, krom prázdný jeskyně."
"Hm, tak tu neseď jak neštěstí a jdi se znovu podívat k těm dveřím na začátku, jestli se teda něco nezměnilo, já tu zatim zkusím oťukat kameny," řekla po chvíli Bára. Katka do té doby jen sklesla seděla na zemi a zoufala si.
Bára začala přecházet místnost, občas na nějakém místě poskočila, aby zjistila, zda náhodou nestojí na tajném poklopu. Žádné duté zvuky nezaznamenala, naopak z chodby bylo slyšet cákání vody.
"Ta možnost padá," vyhrkla Katka, když vběhla zpátky do jeskyně. "Ušla jsem v tý chodbě jen pár kroků a ta voda začala zase přitýkat. V tý podlaze musí být nějaký čidlo, který ví, že na ní stojíš."
Dívky stály nad schodištěm vedoucím do jeskyně a pozorovaly, jak voda opět mizí. Tudy tedy cesta nevede.
Následujících několik hodin sestry poctivě zkoušely veškeré kameny ve zdi jeskyně, na které dosáhly. Nezbývalo jim, než věřit, že některý z nich je ve skutečnosti tajným klíčem k další cestě. Bohužel nebyl.
"Tak já už nevim." Katka si sedla doprostřed jeskyně a hodlala tak strávit zbytek věčnosti. Bára se odmítala smířit s osudem a rozhodla se vyzkoušet schodiště vedoucí k jeskyni. Svítila naň baterkou z různých úhlů a poskakováním zjišťovala jeho případnou dutost.
"Máš něco?" volala na ni Katka z jeskyně.
"Ne," odpověděla jí Bára. Při odpovědi na ní automaticky posvítila baterkou. Jak její světlo zvedala ze schodů, dopadlo i na vnější stěnu jeskyně. A na té bylo veliké mosazné klepadlo.
Bára začala okamžitě výskat a křičet a tahala Katku ven na schodiště. Potom zaklepala a obě sestry pro jistotu sestoupili o schod níž.
Jeskyně před nimi se zavlnila a rozplynula. Byla to jen iluze, kterou nahradila jiná místnost. A tato místnost rozhodně nebyla prázdná.
Okolo stěn

byly police plné kořenek a bylinek. Po jedné straně kotlík nad ohništěm. Vedle něj velký pracovní stůl. Uprostřed místnosti stála na stojanu tlustá kniha. V rozích byly louče, které se rozsvítily, jakmile dvojčata vešla do místnosti.
Po předchozí zkušenosti se otočily, ale vchod do chodby byl pryč. Místo něho přibyly další police s nejrůznějšími předměty.
"To jsme si tedy moc nepomohly," zhodnotila jejich situaci Bára.
"Ale alespoň je to tu zajímavý," namítla Katka nadšeně a začala zkoumat obsah polic. "Jsou tu bylinky," informovala a přečetla nápis na jedné lahvičce: "Muší křídla."
"Neříkalas bylinky," odtrhla Bára oči od knihy uprostřed místnosti, kterou začala listovat.
"A tady jsou strouhané blechy," hlásila dál Katka.
"Tohle je kniha kouzel," vydechla překvapeně Bára a ukazovala na jedinou knihu v místnosti.
"A jak jsi na to přišla?" Katka jí zvědavě koukala přes rameno. "Vždyť jsou v ní jen nesmyslný klikyháky."
"Musíš chvíli počkat. Nejdřív jsem tomu taky nerozuměla, ale teď už ano. Je to úplně jasný."
Brzy se slova v knize začala zdát srozumitelná i Katce. Bylo to jako, když se snažíte rozluštit něčí nečitelný rukopis a chvíli vám trvá než rozpoznáte jednotlivá písmena.
"Fakticky kniha kouzel. Víš, co jsme našly? Uvědomuješ si to?" Katka zuřivě listovala knihou.
"Třeba je to takhle schovaný schválně. Kouzla v té knize můžou být nebezpečná. Rozhodně by ji neměl mít v ruce někdo, kdo tomu vůbec nerozumí."
"Proto jsme asi ze začátku nerozuměli tomu textu. Byla to kouzelná obrana, aby ty kouzla nemohl použít někdo špatný," mumlala Katka.
"Asi ano. Raději v ní nečti. Kouzlit s kouzelnou knihou může být nebezpečný."
"Myslím, že i bez ní. Nezkusíme tohle kouzlo?"
"Katko!"
"Jen jsem se ptala."
"Co to je?"
"Prodloužení vlasů."
"Tobě nestačí do půli zad?"
"Radši bych delší. A co tohle."
"To?" Bára si stoupla vedle sestry, aby věděla, o čem zrovna mluví.
"A proč ne?"
"K čemu by ti bylo hodinový čtení myšlenek?"
"Zamysli se, k čemu asi?"
"Zamítá se!"
"Tak tohle, to není špatný ne?"
"Lítání? To by chtělo vyzkoušet venku, tady se akorát omlátíš o stěny."
"A co..." Katka otočila další stránku a dvojčata teď koukaly na svou podobenku namalovanou do knihy. Tedy byla tam namalovaná jen jedna dívka, ale jako by jim z oka vypadla. Pod ní bylo napsané kouzlo, které dívky automaticky přečetly nahlas.
"Emelenis haldikum veng ku alimaš kula epsou mal sunge tu ajse reus moldanobilian malifuin."
Dvojčata ovanul ledový vítr. Uslyšely hrom a v místnosti se blýsklo. Na stropě se vytvořil vír a točil se dokola stále rychleji. Dvojčata se k sobě vyděšeně tiskly na zemi pod knihou.
Vírem pronikal do místnosti stále silnější vítr. Dívky nic neviděly přes své vlající vlasy. Kupodivu všechny předměty v místnosti se ani nepohnuly. K větru si přidaly blesky. Žluté, zelené a fialové. Ozvala se rána, až dvojčatům zalehlo v uších. Pak najednou všech přestalo.
Když dvojčata otevřely oči, stála před nimi dívka asi v jejich věku, navlas jim podobná. Až na to, že měla šaty jak ze středověku. Koukala na ně stejně překvapeně, jako ony na ni.
"A kruci," ulevila si Bára a do jeskyně vtrhl jejich děda.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | Web | 12. února 2011 v 12:14 | Reagovat

Zajímavá povídka. Přeskočila jsem první díl, to abych si jej šla pěkně přečíst.

2 Surynka Surynka | Web | 13. srpna 2012 v 11:34 | Reagovat

Hmmm... zatím se to vyvíjí dobře, má to zajímavý příběh, jdu se podívat, jestli o tom jejich děda věděl od začátku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.