Z deníku Veroniky M.

1. září 2010 v 19:58 | Pouli |  Celé povídky
Původně byla tato povídka napsána jako prví kapitola k jedné delší povídce.

Nový den, nová škola. Po matuře jsem se nikam nedostala, i když jsem se hlásila na dvě vysoké a pro jistotu i na vošku. Naštěstí jsem velmi výjimečná osoba, jak jsem se dočetla v jistém e-mailu. Poslala mi ho paní Ibsenová, ředitelka školy pro nadané. Nadané pro magii. Vážně nevím jestli je příbuzná s Henrym Ibsenem. Pro jistotu jsem si našla o čem je Nora, jeho asi nejslavnější dílo.
V e-mailu se ve stručnosti psalo, že jsem čarodějka a v nejbližších dnech obdržím balíček s klíčem od školy, který nelze použít dříve než prvního září. Samozřejmě jsem si myslela, že jde jen o něčí hloupý vtip. Ale balíček přišel. Jeden by čekal, že bude třeba zabalený do strobylého papíru a ovázaný zlatou stuhou. Ve skutečnosti mi pošťačka podala krabici dvacet cenťáků na patnáct. Ovázanou obyčejným provázkem a se zmačkaným rohem. Trochu v něm hrkalo. Ze zvědavosti jsem ho doma okamžitě rozbalila, žádné obřady se nekonaly. Uvnitř byl žlutý kamínek navlečený na kůži. Úplně jako z pouti. Uvnitř kamínku, světe div se, byl zatavený malý klíček. Čehož jsem si samozřejmě všimla, jakmile jsem začala studovat kvalitu kamene proti oknu.
Pod "náhrdelníkem" ležela obálka. I tu jsem ledabyle roztrhla, čehož zpětně lituju. V dopise jsem byla ujištěna, že nejde o žert, bylo mi popsáno, jak zacházet s klíčem a oznámeno kdy a v kolik začíná škola. Věty: "Nikomu o tom neříkejte." jsem se nedočkala. Takže se to nikdo až do dneška nedozvěděl.
Dneska ráno jsem si na svůj klíček vzpomněla. Z legrace jsem ho použila, přesně podle návodu. Rozložila jsem si na to dopis na stole. Asi pět vteřin jsem si připadala jako idiot. Pak už jsem byla kompletně zmatená a zahanbená. Přenesla jsem se do třídy plné lidí jen v pyžamu. Mé zostuzení nemělo dlouhého trvání, protože jsem, já holka šikovná, brzy rozpoznala, že nejsem sama. A přisedla jsem k holčině v pyžamu s medvídky, která byla asi stejného věku se mnou. Ptala jsem se jí, co se děje a ona jen krčila rameny a obezřetně se rozhlížela.
Přesně v devět vstoupila do třídy ředitelka Ibsenová a pokynula nám, aby jsme si sedli. Pak něco zamumlala a hodila nám do obličejů bílý prášek. Zatímco jsem slzela a snažila se dostat prášek z očí, ředitelka nás přivítala. Vysvětlila nám, že jsme právě viděli kouzlo. Já toho tedy moc přes ten prášek neviděla. Tohle kouzlo nám mělo na dvacet čtyři hodin propůjčit přesvědčivost, abychom mohli říct svým blízkým a lidem, se kterými žijeme, co se děje a oni nám uvěřili. Dostalo se nám varování, ať toho nezneužijeme. Doma jsem to pak odpoledne vykecala celé rodině a asi to opravdu fungovalo, protože na mě nikdo z nich nekoukal jako na blázna.
No a pak nám ředitelka vysvětlila, co je to vlastně za školu a proč tam jsme. Učí se tam, jak říkala, lidé se zvláštním nadáním. Ředitelka je čarodějka, školník vlkodlak. Co je zbytek učitelů prý časem zjistíme. Úkolem školy je připravit nás na normální život s naším nadáním. Ve třídě nás bylo patnáct. Spočítala jsem si nás během doby, kdy nám říkala, čím jsme kdo zvláštní. Třeba Blanka, co jsem si k ní sedla je čarodějka. Pan Růžička, sympatický starý pán, umí oživit imaginární postavy z nějakého příběhu. Jedna paní rozumí řečí zvířat. Oskar, blonďák z první lavice, pozná, jestli je někdo nějak nadaný. A já? Já jsem lidská kapsa. To znamená, že vezmu nějakou věc do ruku a uložím jí do sebe. Prostě to udělá puf a není to. A když to chci zpátky, tak na to pomyslím a zase to držím v ruce. Upřímně si myslím, že mám tu nejpitomější schopnost.
Když nám Ibsenová řekla, co všechno umíme a neumíme, navzájem jsme se představili. Pamatuju si jména jenom Blanky, Oskara a pana Růžičky. Ale o té paní v kostýmku jsem si zapamatovala, že dělá v bance. Dál nám ředitelka řekla, že nadání se u lidí projevuje v různém věku a proto jsme ve třídě různě staří. Já s Blankou jsme byly nejmladší.
Protože každý máme různé nadání, budeme potřebovat také různé učitele, i když některé hodiny budeme mít společné. Je důležité, abychom věděli pár věcí o jiných nadaných. O některých se prý dozvíme poprvé, že vůbec existují, u jiných nám vyvrátí špatné informace. Například upírům česnek nevadí a mořským pannám nenaroste ploutev jakmile se dotknou vody. Byly nám rozdány rozvrhy hodin a popřáno mnoho štěstí při studiu. Také jsme byli ujištěni, že s jakýmkoli problémem budeme vítáni, takže se nemusíme bát svěřit. No to jistě!
Dneska jsem byla ze školy poslána ředitelčiným kouzlem, ale příště budu muset použít svůj klíček. Příště? Prý se vracet nemusím, pokud nechci. Budu si to muset pořádně rozmyslet, protože v pátek mám první hodinu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.