Deset vteřin do svítání

10. srpna 2010 v 12:03 |  Celé povídky
Tento článek byl napsán na téma týdne UPÍŘI


Stíny se zkracují, už brzy přijde den. Cítím to v kostech, svalech, ve své duši. Vnímám probouzející se slunce celým svým nitrem. Mé instinkty mi radí zalézt hluboko do tmy. Má kůže touží po chladivém doteku saténu z mé rakve. Přestože čas už se nachýlil, já si nemohu jít odpočinout. Prozatím čekám ve tmě. Mým dnešním osudem je znovu ochutnat úsvit. Pomalu zavírám oči. Ve tmě vidím dokonale, teď ale není na co se dívat. Většina upírů vidí svítání poslední ráno svého života a tuto vzpomínku si prvních pár let své smrti uchovává jako nějaký klenot. Hýčká si jí a opatruje. Čím déle žijí, tím je vzpomínka světlejší a dražší. Sluneční světlo se pro upíra stane bezchybným, bájným, úžasným a zároveň hrozivým. Slunce upírům připomíná, že nejsou všemocní, ukazuje jim jejich slabinu. Říká, že i když jste mrtvý, smrt s vámi stále počítá.
Já své poslední ráno nepamatuju. Umřela jsem v zimě. Dny byly šedivé a noci černé. To je jeden z důvodů, proč nemám ze svítání takovou hrůzu jako ostatní. Z celé noci mám nejraději hodinu před úsvitem, kdy lidé ještě spí a upíři už ulehli. To ticho zlatem nevyvážíte. Ale dnes nepočítám minuty do ráno kvůli tichu.
Už jsem mrtvá dlouho. Narodila jsem se před čtyřmi stoletími. Pohřbila rodiče, sourozence, manžela i s jeho novou ženou a jejich dětmi. Oženil se pět let po mém zmizení. Milovali jsme se.
Svou přeměnu mám stále v živé paměti. Vracela jsem se z trhu. Měsíc už vyšel a kolem mě se stále rojily stíny. V té tmě nebyly vidět, ale cítila jsem je. Někdo mě pozoroval. Chtěla jsem být doma co nejdříve, v náruči svého milého. Tenkrát jsem ještě věřila, že mě ochrání před vším. Obejít jezero znamenalo bát se tmy o hodinu déle, a tak jsem si zkrátila cestu přes jeho střed. Byla tuhá zima a nemělo se nic stát. Stále jsem se ohlížela a nevšimla si díry v ledu. Srdce mi na chvíli zamrzlo. Vzápětí se rozbušilo ochromené strachem o život a námahou ztuhlých končetin dostat se nad hladinu. Za rameno mě popadla čísi ruka. Sama zmrzlá jsem si nevšimla jak byla ledová. Ohromné tesáky se mi zahryzly do krku. Ječela jsem, ale nevyšel ze mě ani hlásek. Omdlela jsem bolestí.
Probudila jsem se nad ránem. Ležela jsem, kde včera. Upír byl pryč. Nebyla jsem unavená, nemocná ani zmrzlá, ač bych měla být. Během deseti vteřin jsem byla daleko od všech obydlí v tmavé hluboké jeskyni. Druhé noci mě navštívil jeden z vyšších upírů, vysvětlil mi, co jsem a já odešla s ním. Zůstaly po mě dvě vysáté vesnice a zoufalý manžel. Snažím se neohlížet, ale paměti neporučím. Občas mývám pocit, že už toho bylo dost. Chci navždy ulehnout do hlíny a už se neprobudit.
Noc už končí. My upíři říkáme: S koncem noci končí smrt. Jsou i jiné způsoby jak nadobro zemřít. Oheň, setnutí hlavy, kůl do srdce. Můj přítel Vlad přežil všechny tři, takže si nejsem tak docela jistá, že budou opravdu fungovat. Ale slunce... Slunce je jistota.
Jednou z upířích nadpřirozených schopností je, že poznají na vteřinu přesně, kdy slunce vyjde. Je to velice užitečná vlastnost. Zajišťuje přežití. Já mám teď jiný cíl. Krčí se o pár domů dál mezi dveřmi kostela. Čeká na slunce jako já. Myslí, že pak bude v bezpečí. Věřit, že upírům vadí kostel je hloupé. Stojí na stejně svaté půdě jako hřbitov u něho.
Mé svačině zbývá deset vteřin života. Srdce jí bije jako zběsilé. Miluju ten zvuk. Stejný přilákal tehdy upíra, který mě stvořil. Miluju chuť krve, když jídlo září štěstím, že přežilo. Proto lovím těsně před úsvitem. Nastala moje chvíle.
Vzdálenost mezi námi překonávám hladce během vteřiny. Oči mé večeře se rozšiřují překvapením, zatímco saju. Ta chuť! Lehce železitá, hustá, mírně sladká, opojná, plná, nepřekonatelná....
Miluju krev. Ještě více než hru, kterou se svými zákusky vždy hraju. Je legrační, jak si vždy myslí, že mohou uniknout. Je jen na mě, zda si je nechám ještě uležet nebo je načnu hned.
Myslíte, že jsem monstrum a vrah? Já jsem jen upír, jsem dravec a zabíjím pro potravu. Upíra ve mě zajímá jenom krev. To člověk, kterým jsem byla je krutý, to on si chce s jídlem hrát, to on se tím baví. Dejte člověku něco, co jej postaví nad ostatní a nezajistěte nic, co jej může zastavit, napravit nebo potrestat a uvidíte.
Obal jsem nechala pohozený u dveří. Do jeho bundy jsem si utřela rty. S prvními paprsky jsem už spokojeně podřimovala ve své rakvi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte v existenci upírů?

ano 50% (10)
ne 50% (10)

Komentáře

1 Miyu Miyu | Web | 10. srpna 2010 v 12:16 | Reagovat

moc povedené

2 Jujik Jujik | Web | 10. srpna 2010 v 20:18 | Reagovat

Moc pěkné =) Krásně se to četlo =)

3 Kim Kim | 11. srpna 2010 v 17:48 | Reagovat

no, já nechci nic říkat, ale myslím, že bys to mohla napsat i líp :-)

4 Illian Illian | Web | 27. srpna 2010 v 9:30 | Reagovat

Páni. Až jsem skoro zapomněla dýchat. To bylo úžasné.
Vlastně jsem chtěla poděkovat za návštěvu toho mého, ale nějak jsem se začetla :-)

5 little-calla little-calla | Web | 7. července 2014 v 14:15 | Reagovat

Krásná povídka, Přečetla jsem ji jedním dechem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.