Úkol pro Mo z lidu ohně

2. června 2010 v 13:11 | Pouli |  Celé povídky
Pršelo. Mo neměla déšť ráda. Byl studený, chladný, vlhký a dotěrný. Byl všude. Vzkřísila v konečcích prstů pár plamínků. Na chvíli ji zahřály zkřehlé ruce. Ale dešťové kapky je rychle udusily.
Mo se skrčila více pod listím, aby se lépe ochránila před proudy vody. Krnova byla mohutná rostlina s velkými pevnými listy. Moin lid je používal k pokrývání střech svých obydlí. Před chladem však nedokázala ochránit.
Pršelo už hodinu. Déšť zastihl Mo nepřipravenou. Od domu ji dělilo jen půl hodiny cesty, ale při takhle hustém dešti by nemusela dojít. Voda ji mohla příliš oslabit.
Mo patří k lidu ohně, magickým bytostem oheň ovládajícím. Dokáže oheň vzkřísit, udržet i uhasit pouhou myšlenkou. Tato schopnost je jí stejně přirozená jako dýchání.
Vykouklo slunce a pomalu přestávalo pršet. Mo se odvážila a vystrčila pravou ruku mimo listy krnovy. Ve skutečnosti by jí voda nijak nepoškrábala ani jinak neporanila ruku. Pouze ji oslabovala, vysávala z ní život. Ale Mo nechtěla riskovat. Ta spousta vody kolem ní byla deprimující.
Na ruku dopadlo už jen pár kapek. Skutečně bylo po dešti. Mo vyskočila ze svého úkrytu a rozeběhla se k domovu. Počasí dokáže být nevypočítavé. Hodinu prší, hodinu svítí slunce a pak zase dokola a tak po celý týden. A Mo nechtěla po cestě potkat už ani kratičkou přeháňku.
Když doběhla do vesnice, zamířila rovnou do světnice k otevřenému ohni uvnitř. Lidé ohně staví pevné domy z vypálených cihel. Nelze je přirovnat ke krbu, přesto uprostřed každého domu je otevřené ohniště. Ve střeše proto musí být širší komín, kterým odchází kouř. I lid ohně, jakkoli je mocný, potřebuje vzduch. Mimo otevřeného ohniště jsou v každé místnosti ještě malá kamna. V kuchyni samozřejmě velká, vhodná k vaření. Oheň veprostřed domu je lidmi ohně považován spíše za takové srdce domu, za mateřskou náruč, milencovo obětí. Nevyužívají jej k běžným činnostem jako vaření nebo vytápění.
Mo se vedle ohně opět vnitřně uklidnila a nabyla zpět svou sílu. Shodila z ramen deku, do které ji zabalila sestra a vyšla ven. Ještě nebylo poledne a ve vesnici byl ruch. Nejvíce se toho vždy děje ráno, jakoby se pak lidé vyčerpali a odpoledne pracovali už jen naoko.
"Konečně, tady jsi," oslovil ji starosta vesnice. "Už jsme se o tebe báli. Ten déšť byl dost hustý. Pojď za mnou. Přijel posel od krále."
"Tak brzy?" podivila se, ale následovala ho do hlavního domu. Tušila jakou zprávu posel přivezl. Proč by jí o jeho příjezdu jinak starosta spravoval.
Posel seděl za stolem, ale jakmile Mo se starostou vešli, postavil se.
"Zopakuj nám prosím zprávu znovu," vyzval posla starosta a sám se posadil. Mo zůstala stát vedle dveří a čekala. Posel si odkašlal a spustil profesionálním hlasem:
"Jeho veličenstvo král žádá ochránce z řad lidu ohně, aby doprovodil jeho královskou dceru a budoucí královnu země při obřadu spojení. Nechť se dostaví do královského paláce než měsíc dosáhne úplňku."
Mo se podívala na starostu. Tak je to tady. "Jdu se připravit," řekla a vyšla ven.
Obřad spojení musí podstoupit každý panovník ve věku deseti let. Ve stručnosti to znamená, že musí dojít na určené místo a tam se spojí jeho síla se silami čtyř elementů. Panovník se tak má podle tradice spojit se zemí, které bude vládnout a to má zajistit jeho dobrou vládu. Na cestě ho logicky provází zástupci oněch čtyřech elementů, protože při spojení s elementy je potřeba jejich pomoci.
Mo byla jako doprovod vybrána při princeznině narození a posledních deset let strávila cvičením a učením. Učitelem jí byl její strýc, který byl kdysi doprovodem současnému králi. Mo se cítila připravena a věděla, že posel musí přijet každým dnem. Datum princezniných narozenin nebylo tajemstvím. Ale když ten den nadešel, přišlo jí to prostě příliš brzy. Poprvé za svůj život bude z vesnice déle než týden. Bude doprovázet a ochraňovat desetiletou holčičku. Co když svůj úkol nedokáže splnit?
Pochybnosti v ní zůstaly i v době, kdy společně s poslem odcházela do paláce. Navenek se však tvářila sebejistě a statečně.
"Kdybys nepochybovala a byla si sebou naprosto jistá, přestala bys dávat pozor a to by nemuselo dopadnout dobře," řekl jí strýc na rozloučenou. Dokázal vždy poznat na co myslela. Jeho slova jí trochu uklidnila. Objala sourozence a zamávala zbytku vesnice. Posel už netrpělivě přešlapoval u brány. Mo ho nechtěla zdržovat víc než bylo nutné. Čekala je dvoudenní cesta do paláce, stihnou to akorát včas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leila Leila | Web | 2. června 2010 v 18:52 | Reagovat

veľmi pekné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.