V. Kdo se moc ptá, moc se dozví

5. května 2010 v 21:23 |  Na konci duhy
"Áááááááááá...!" Lenka nemohla dělat nic jiného než se klouzat. Jakmile totiž šlápla v kukuřičném poli doprázdna, věděla, že je zle. Ale, že to dopadne takhle ji nenapadlo. Chvíli padala kolem mnoha dveří, z nichž později vylétávali sršni, kteří si jí naštěstí nevšimli a zamířili nahoru. Nakonec přistála na něčem měkkém. Prve si myslela, že je to mech, ale jakmile se podívala, kde to vlastně je, zjistila, že sedí na kusu skály. Bylo jí divné, že na dotyk je úplně jiná, než by měla být. Přemýšlela nad důvody tohoto paradoxu, ale nakonec se spokojila s jednoduchým vysvětlením: v tomto světě je možné cokoli.
Vzhlédla, ale otvor, kterým propadla byl v nedohlednu. Nad ní i kolem ní byla jen tma. Lenka se začala naklánět ve snaze zahlédnout nějaký jiný východ. Ale to neměla dělat! Jakmile se pohnula, přestala sedět na místě a sklouzla na hladkou skálu. Tak hladkou, že bylo nemožné se čehokoli chytit. Nezbývalo jí, než se jen klouzat a doufat, že tunel, jímž projížděla, není nekonečný. Skála kolem ní sice svítila, takže na cestu bylo vidět, ale jiné plus na své situaci Lenka nenašla. A že na to měla dostatek času.
Po počátečním šoku přestala křičet a musela si přiznat, že jí klouzání vlastně baví. Přemýšlela, že by bylo dobré nějaké skalní tunelové skluzavky vyrobit i v městečku Na konci duhy. Po nějakém době svůj vlastní návrh zamítla. Přeci jen, zkuste si pár hodin dělat stále dokola to samé. Přestane to být legrace, ať to byla jakkoli velká zábava. Lenka si přísahala, že až se odtamtud dostane, nikdy už nechce žádnou skluzavku ani vidět.
A tak se dál klouzala a klouzala. Když už byla přesvědčená, že to bude dělat do konce svých dní, zahlédla před sebou skalní výklenek. Neváhala. Jakmile projížděla kolem něho, chytila se vyčnívající skály a vylezla do něho. Připadala si krapet ošoupaná, dezorientovaná a otupělá. Ale nijak jí to nebránilo v přemýšlení nad tím, zda udělala dobře. Uznejte sami, výklenek sice není skluzavka, ale otevřené dveře jsou otevřené dveře.
Naštěstí si nelámala hlavu dlouho. Stěna vedle ní se rozsvítila ještě více, poté se zavlnila, až nakonec vyladila vcelku jasný obraz planet obíhajících kolem slunce. Lenka výjev fascinovaně pozorovala. Snažila se vzpomenout na školní hodiny přírodopisu a uhodnout jména planet. Bohužel si nebyla jistá ani tím, na kterou soustavu se dívá, natož se jmény jednotlivých planet.
Obraz se znovu zavlnil a po chvíli se Lenka dívala přímo na ostré zuby velikého žraloka bílého. Lekla se a odsunula co nejdále od něj. Nezdálo se, že žralok by si jí všiml a odplaval ulovit chutnější kořist. Lenka počkala, než jí zmizel z dohledu. Poté zkusila skrz obraz na skále prostrčit ruku. Říkáte si jistě, že to byl velmi hloupý nápad. A máte pravdu! Mimo Lenčin výhled mohla čekat jiná ryba s ostrými zuby a o ruku jí připravit. K Lenčinu velkému štěstí se tak však nestalo, a proto jí dodnes hranolky oběma rukama.
Zprvu narazila na skladní odpor. Ten netrval dlouho a Lenka si brzy máčela ruku v naprosto ledové vodě. Rychle jí proto vytáhla zpět. Právě včas. Obraz se znovu změnil. Nyní se dívala na opuštěnou ulici jakéhosi města. Ohlédla se za sebe na skalní skluzavku, načež bez váhání celá prolezla obrazem na skalní stěně.
Stála uprostřed ulice. Domy byly před ní i za ní. Po skluzavce ani památky. Až si Lenka radostí poskočila. Nebyla si jistá, zda-li je ještě v bludišti. Rozhodla se proto, že to zjistí a to tak, že se někoho zeptá. Byla již tmavá noc a ulice byly osvětleny jen měsícem. Lenka šla stále kupředu a doufala, že brzy narazí na dům, kde se ještě svítí. Nestalo se tak. Proto zaklepala na nejbližší dveře. (Zvonek se jí nepodařilo v té tmě najít.) Ale nikdo jí neotvíral. Klepala vícekrát a silněji i na ostatní dveře a okna. Zdálo se, že v žádném z domů ve městě nikdo nebydlel. Za stálého hledání obydleného či alespoň odemčeného domu, se dostala na okraj města.
Cesta, po které šla, byla vydlážděná pouze ve městě. Ihned za cedulí se změnila v bahno. Sotva si Lenka přečetla jméno města (Město, kde nikdo nechce bydlet) a popisek pod ním (Partnerské město Města, kde bydlí pruhovaní jeleni), překryl měsíc velký mrak a svět kolem Lenky se ponořil do tmy, pro niž slovo tma není dostačující.

Když se Šimon probudil, stálo už slunce pěkně vysoko. Usoudil, že spal velmi dlouho, protože už mu stihlo vysušit šaty. Pomalu se zvedl z dvou velkých kamenů, na nichž ležel. Byl z nich celý rozlámaný. Protáhl se a zívl. Omyl si obličej v potůčku, a protože voda byla čistá, zapijí jí snídani. Přemýšlel přitom nad tím, jak je komické, že popíjí vodu, která ho včera málem zabila, aby zaměstnal hlavu a nemusel se bát o sestry. Jakmile dojedl, vyrazil je hledat. Chvíli jen stál na místě a hulákal po okolí jejich jména. Po následném ochraptění se vydal proti proudu potůčku zpět do červené jeskyně, protože nevěděl, kde jinde začít Evu hledat. O místě výskytu Lenky ho napadalo jen mnoho teorií. Jedna fantastičtější než druhá. Než došel k místu, kde končilo kamení a dál vedla už jen řeka, došel k závěru, že Lenka je na palubě vesmírné lodi v jiné galaxii.
Jako chlapec se nemusel trápit zplihle rozcuchanými mokrými vlasy či zničeným oblečením a bez rozmýšlení tak skočil do vody a plaval proti proudu řeky do jeskyně. K jeho překvapení doplaval do úplně jiné jeskyně, z níž byl posléze vynesen ven po proudu druhé řeky, z jeskyně také vytékající, ale vedoucí na opačnou stranu.
Šimon hodnou chvíli přemítal, jak je možné, že se jeskyně vyměnily. Nakonec dospěl k závěru, že pouze tu původní nepoznal. Přeci jen, když do ní spadl, prohlížel si více vodní vír, strop jeskyně až když polykal andělíčky. Rozhodl se znovu doplavat do jeskyně, což záhy učinil. Ale ať se rozhlížel jak chtěl, musel uznat, že šlape vodu úplně v jiné jeskyni. Byla celá bílá s hladkými kameny. Byly tak dokonale opracované vodou, že Šimon nenašel jediný výstupek, natož ostrou hranu. Na povrchu ležel jemný bílý prášek, který se však nesypal ani ze stropu. Šimon v něm prsty vykreslil pár klikyháků. Naposledy se rozhlédl po jeskyni, skočil zpět do vody a nechal se vynést jednou z řek, nevěděl kterou, ven. Po Evě nenašel ani vlas.
Vchod do jeskyně se nacházel pod velikým kopcem. Jak se od něj Šimon vzdaloval, přirovnal by jej spíše k hoře.
Šel kam ho nohy nesly. Byly to chytré nohy a brzy je už nebavilo prodírat se křovím a přestoupily na polní cestu. Dlážděné a vyasfaltované městské ulice je nemálo zhýčkaly. Nohy si proto brzy našly cestu zpevněnou kamením. Byla to cesta velmi stará, nohy se na ní snažily našlapovat opatrně, jakoby zacházely s drahocennou starožitností. Díky spěchu se jim v jejich úsilí bohužel nedařilo.
Pojednou si Šimon všiml, že obloha se naklání k zemi. Jako když máte pokojíček úplně nahoře v domě, až pod střechou a část stropu je zešikmená.
Tento zvláštní jev měla Šimonovi vysvětlit až cedule u cesty. Vítejte v krajině Tentů, přerostlých kobylek a křesel s duší. Poslední dva jmenované si dokázal představit, ovšem Tentové..., co ti mohou být zač?
"Vítej cizinče, jsi-li dobrý," ozvalo se najednou před ním. "Jsi-li se zlými úmysly, odejdi! Odkud přicházíš? Je vás víc? Někoho mi připomínáš?... Á, už vím! Moje sestřenice. Máš podobné držení těla..."
To si Šimon neuměl představit, jelikož tvor před ním vypadal jako veliká bambule na čepici. Měl dvě malá očka, Nad nimi i pod nimi ústa. Ta dolní právě mluvila, horní jen souhlasně mručela. Z bambule vykukovaly po stranách dvě ruce, na každé straně jedna a dole dvě nohy. Nevypadaly jako lidské končetiny, byly to prostě bavlnky, na konci zmuchlané v chuchvalec.
Zatímco si Šimon pomalu uvědomoval, že před ním stojí jeden z Tentů, tvor stále mluvil: "...a tak jsme tam přišli. On na nás jen koukal. Byl úplně zkoprnělej. Vůbec nechápal, co tam děláme. Už se ti taky stalo, že tě někdo napálil? Mě ano. Loni mi jeden dikobraz povídá, abych..."
"Prosím, promiň tě," přerušil příval slov Šimon. "Neviděl jste tady někde lidské děvče?"
"Co je to lid? Co to znamená? Jak vypadá takový lid? A jak takové může být děvče? To je nějaký divní tvor, tenhle lid, ne? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel? Nikdy jsem ho neviděl. Je podobný létajícím slonům? O těch už jsem slyšel. Liší se od těch chodících počtem nohou a křídly. Ale prý je to výmysl. Už jste někdy nějakého potkal, příteli? Já ne. Ale chtěl bych. Možná bych byl první z Tentů, kdo by to dokázal. Určitě. Ani..."
"Hledám své sestry," promluvil opět Šimon. Bylo složité, zdvořile skočit Tentovi do řeči. Nebylo to vlastně vůbec jednoduché. Když přestala mluvit jedna Tentova ústa, aby se mohl nadechnout, otevřela se druhá a pokračovala v načaté řeči.
"Já svou sestru nikdy nehledám. Vždycky na ní zavolám a ona přijde. Nebudeš tomu věřit, ale je velmi dobrý posluchač. Možná nejlepší. Vždycky poslouchá, co jí říkám. Je velmi málomluvná. Určitě by se ti líbila. Musím ti jí představit. I když ty toho taky moc nenamluvíš. Jsi ještě lepší posluchač než ona. Ty asi nerad mluvíš. Je to pro tebe složité? Znám jednoho..."
"Neviděl jsi tu někoho, koho jsi tu ještě neviděl?"
"No tebe přeci? To jsou my hloupé dotazy. Ty jsi tu nový. Ale líbíš se mi. A počkej, až uvidíš mojí sestru, ta se ti bude taky líbit. A já se ti líbím? Já vím, že jsem fešák, ale mohl bys alespoň přikývnout. Nebo nemusíš, pokud nesouhlasíš, ale potom ti, příteli musím říct, že nemáš žádný vkus. No, když už tu jsi, zdržíš se dlouho? Právě jsem byl na procházce. Chceš se ke mně přidat? Můžeme se procházet spolu a vyprávět si příběhy. Já znám samé lepší příběhy. Třeba ten o růžové..."
"Opravdu bych je moc potřeboval najít. Nebo aspoň jednu. Nebo někoho, kdo by mi pomohl..."
"Já ti pomohu. Rád pomáhám. Jednou jsem... Áá, vítej!" otočil se Tent na nově příchozí bambuli a pokračoval: "Tohle je můj nový přítel. Hledá svou sestru a chce se seznámit s mou. Moc se mu líbí..."
"Jo jo. Koho by ten mohl hledat? Je moc veliký. Možná ji ztratil tam nahoře. Co myslíš? Jak někdo může takhle vyrůst? Třeba byl moc nemocný. To nechápu. Chápeš to ty? Ještě jsem nikdy neviděl někoho takhle moc vyrůst..."
"Stojím si tu, byl jsem zrovna na procházce, víš. A on na mě najednou mluví. Hledá své sestry. Nevím kolik jich má. Já mám naštěstí jen jednu. Třeba jeho sestra vypadá jako ta moje. Doufám, že nevypadá jako on. Má jen jedna ústa, brr. Možná proto je tak málomluvný, ale zato výborný posluchač..."
Jestliže bylo těžké přerušit jednoho Tenta, co měl Šimon dělat se dvěma. Oba mluvili. Chvíli na něho, chvíli na sebe navzájem. Ale přes sebe, oba naráz. A přitom se zdálo, že se poslouchají, protože jejich řetězce slov se občas protínaly.
Z dálky se začínaly blížit, další bambule. Zřejmě je přilákala zvědavost. Šimon si uvědomil, že díky své výšce jej musí vidět z dálky. Tentové byli maličcí. Mohl vzít i dva do dlaně. Ale při jejich množství nebylo těžké ani pro Šimona je zahlédnout. Cupitali k němu na svých nitkových nožičkách. Vždycky, když vylezli na nějakou hroudu, skutáleli se z ní pak dolů jako míčky. A přitom všichni neustále mluvili. Jeden přes druhého. Točili se na místě a rozhazovali rukama. Někteří vyskakovali, aby na Šimona lépe viděli.
Šimon se s nimi snažil domluvit. Skákal jim do řeči. Přerušoval je. Ale vždy řekl jedno, tři slova a zmlkl. Zdálo se, že ho nikdo neposlouchá.
Posadil se opatrně na zem, aby byl Tentům blíž a zkoušel se s nimi domluvit dál. Většina se vždy chytla, ale nenechala jej domluvit a pokračovala dál svým směrem. Po vyřčení slova sestra se tak Šimon dozvěděl vše o celém příbuzenstvu Tentů, jejich rodových vlastnostech a při slově hledat, zjistil, kde a kdy se který Tent ztratil a koho hledal a co už nikdy nenašel.
Nakonec ho začala bolet hlava.

V noci Lenka doklopýtala na verandu jednoho z krajních domů. Chytře si vybrala tu, na které stálo staré houpací křeslo vybavené zapomenutou dekou. Pořádně se do ní zabalila a brzy usnula. Během noci se několikrát probudila a snažila se v okolní tmě najít podezřelé stíny. Naštěstí nikdy žádné neobjevila. Přesto vstala už s prvními slunečními paprsky. Protáhla se. Znovu zkusila oběhnout domy ve městě. Ale všechny byly stále zamčené a neobydlené. Vydala se tedy na cestu, pryč z města.
Zprvu zkoušela jak moc je půda před ní pevná. Větším bahenním plochám, nemluvě o kalužích se vyhýbala. Kolem poledního už mohla pokračovat nerušeně. Sluníčko se o úpravu cesty postaralo.
Právě, když Lence zakručelo v břiše nejmohutněji, (jídlo bylo u Šimona v batohu a nic jedlého Lenka cestou nepotkala), došla k rozcestníku. Cesta se tu rozutíkala do sedmi různých směrů. Mohla se vrátit zpět do města nebo si vybrat mezi tunelem, velkou louží, největší kopretinou v okruhu dvanácti tónů, slovutným provazochodcem, mlíčným centrem nebo velkovýrobnou fénů a pilníků. Pod šipkami byl připíchnut křiklavý plakát detektivní agentury. Lenka si jej ihned přečetla: DETEKTIVNÍ AGENTURA. Jsme jedničky v hledání ztracených předmětů. Cena dohodou. Volejte: tatranka.
Byla to ideální příležitost k najití Knihy. A možná by detektivové uměli najít také její sourozence. Lenka si přiložila ruce k ústům, aby znásobila svůj hlas a ze všech sil zakřičela: "TATRANKÁÁÁ!!!" A po chvíli znovu.
Před ní se sneslo prasátko v buřince, sáčku a naleštěných botách. Složilo černé paraple, pomocí něhož korigovalo svůj let a elegantně ho opřelo o rozcestník. Poté smeklo buřinkou a hluboce se uklonilo. "Detektiv Pan Prasátko k Vaším službám, slečno."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.