IV. Cestou necestou

3. května 2010 v 18:39 |  Na konci duhy
"Evo! Evo!" volali Šimon s Lenkou neúnavně. Odpovědi se jim bohužel nedostávalo.
"Vysvětli mi, jak může někdo propadnout stropem," kroutila hlavou Lenka.
"To nevím, ale u naší Evy mě to nepřekvapuje."
"Asi bysme se k ní měli nějak prokopat," navrhla Lenka, Šimon zamyšleně přikývl. Stáli vedle sebe, od usilovného přemýšlení svraštěná čela. Nápady je však velkým obloukem míjely.
"Tak jak se za ní prokopem? Napadá tě něco?"
"Ne."
Ještě chvíli stáli a namáhali mozek, jejich situace se však neměnila, ba co každou minutu se zdála stále více neřešitelnou.
"Vem to čert," zaklel Šimon a popadl Lenku za ruku. "Pojď, vysadím tě. Kam se propadne Eva, se snad my dva propadneme taky."
"A nebylo naším cílem, odtamtud Evu dostat a né se k ní přidávat?"
"Naše priority se změnily, polez! A nepokopej mě!"
Lenka stoupla do Šimonových nastavených rukou a poté mu vylezla na ramena. Rukama se opřela o strop a zatlačila. Než stihla Šimonovi říct, že to nebude fungovat, neznámá síla jí protáhla stropem. Táhla jí dál a dál černou neprostupnou tmou. Neviděla si ani špičku nosu, proto neviděla ani to, co jí tahalo za nohu. Doufala jen, že to není tvor s nezvyklým počtem prstů. Protože jestli šel celou dobu po stropě, určitě jím propadl i on.
V dálce konečně viděla světlo. Blížila se k obrovské trampolíně, ze které Eva právě slézala. Lenka přestávala cítit sílu, která ji dotáhla až sem. Něco se jí stále drželo za nohu. Určitě se jí pokouší stáhnout zpět. Začala padat. Volnou nohou kopla a stisk povolil. Konečně volná dopadla přímo doprostřed trampolíny, čímž zklidněný povrch opět rozhýbala a jak ona, tak i Eva začaly poskakovat nahoru a dolů. Když se jim začínalo dařit trampolínu opět zklidnit, dopadl mezi ně Šimon. Všichni tři Oříšci poskakovali nahoru a dolů a náramně se u toho nasmáli. Když slezli, prohlásil Šimon, že je naklepaný jako polštář, kterým by nepohrdl ani král všech králů.
"Jak jsi prolez tím stropem?" zajímala se Lenka. "Nemohl si tam vyskočit."
"Chytil jsem se tě za nohu, když jsi jím propadla," vysvětloval. "Mé rameno je ti za ten kopanec vděčné. Nevím, ale jak jsi se sem dostala ty. Když jsem byl přinucen se tě pustit, úplně jsem se zastavil. Musel jsem v tý tmě šlapat naprázdno vzduch, než jsem se konečně dostal do míst, kde si mě přitažlivost stáhla."
"Promiň za ten kopanec. Tou tmou mě něco táhlo."
"Mě taky," přikyvovala Eva.
"Víte, co mě mrzí?" zeptal se Šimon. Nevěděly. "Že ses tím stropem nezkoušela protáhnout už dřív. Ušetřilo by nám to spoustu času i puchýřů."
"Třeba by to dřív ani nešlo."
"Teď nás stejně čeká další cesta, alespoň už se nemusíme rozhodovat mezi pravou a levou."
Trampolína stála uprostřed ničeho. Bylo to ale veselé nic, zbarvené do oranžova. Sourozenci se chytili za ruce a šli rovnou za nosem.
Neušli ještě ani pár kroků a prošli neviditelnou stěnou. Nyní stáli na pokraji velkého kukuřičného pole. Kukuřice už byla veliká a šťavnatá, a tak ji sourozenci rovnou posvačili. Slunce stálo ještě vysoko, když se polem začali prodírat. Nemohli už jít vedle sebe, proto šli za sebou. Po chvíli usoudili, že bude pohodlnější nedržet se pohromadě, vždyť, co se jim může stát uprostřed kukuřičného pole, zvlášť, když UFO v něm své kruhy dělá potají v noci, a pustili se. Stále však šli vedle sebe, a to každý ve své brázdě. Cesta jim rychle ubíhala a kukuřici vystřídal ječmen, ječmen žito, žito oves, oves brambory, brambory len, len pšenice a pšenici opět kukuřice. Lenka podotkla, že nejspíš chodí v kruhu, načež Eva vylezla Šimonovi na ramena a rozhlédla se po okolí.
"Je to dobrý," hlásila pod sebe. "V poli je po nás vylámaná pěšinka a vede celkem rovně." Načež slezla zpět na zem a zavelela ke svačině, skládající se opět z kukuřice a posledních dvou koláčů, které ukořistil obě Šimon. Dal za ně však sestrám jako omluvu za svou nenažranost napůl žvýkačku. Příští dny byly v očekávání plechovkové stravy.
S přeplácanými žaludky sourozenci opět vyrazili na cestu. Slunce se už pomalu sklánělo k západu. I když to mohl být také jih. V tomto podivném světě uvnitř bludiště si opravdu nemůžete být jistí vůbec ničím.
Šimon zrovna horečně přesvědčoval Evu, že Hynek Hluchý je nejlepším zpěvákem, jakého kdy město Na konci duhy zplodilo, když se vedle něj ozval výkřik.
"Co to bylo?" zeptal se Lenky. Vzápětí si uvědomil, že to byla ona, kdo křičel. Ve vedlejší brázdě po jeho sestře zbyla jen obrovitánská díra v zemi naplněná tmou až po okraj.
"Evo! Ona se propadla! Co to dneska obě vyvádíte?" Eva ho mezitím zezadu oběhla a přistoupila k jámě, ze stejné strany jako to předtím učinila Lenka.
"Kdepak," oponovala. "Ona tam normálně spadla."
"Tý díry si přeci musela všimnout, z nás třech jsi to ty, kdo pořád kouká po obloze a vůbec úplně jinam, než by měl."
"Jenže ta díra není z týhle pozice vidět, musí to být past."
"Tak na to jsme přišli dost pozdě. Lenko! Jsi tam dole v pohodě?" zakřičel do jámy, ale nikdo mu neodpověděl. Rozhodl se k ní sešplhat dolů, ale když přelézal okraj, vylétl z jámy celý roj sršňů. Byli velcí jako vlci a jak plácali křídly zvedal se vítr. Eva si před jejich bzučením zacpala uši a před jejich žihadly začala prchat. Šimon se dal rovněž na útěk, když proti němu z jámy vylétl další sršeň, který se na něho vítězoslavně mračil. Jen tak tak se Šimonovi podařilo uprchnout a schovat se v hromadě zválené kukuřice. Sršní roj prolétl přímo nad ním, naštěstí ho neviděl. Jejich bzučení nabývalo na nespokojenosti. Šimon se odvážil úkryt opustit teprve dlouho poté, co mu přestalo bzučet v uších. Bál se, že by si vše roj rozmyslel a vrátil se.
Podle zpřelámaných a ohnutých klasů se pokoušel najít cestu zpět k jámě. Doufal, že Eva dělá to samé. Eva se bohužel dovedla ztratit i na louce, natož v nepřehledném kukuřičném poli. Klasy byly zválené všude možně a Šimon velice brzy poznal, že cestu by snadněji našel podle nepoškozených. Avšak bylo mu jasné, že podle těch neběžel. Nazdařbůh se tedy vydal jedním směrem a doufal v zázrak.
"Stůj!" popadly ho čísi ruce a stáhly zpět. Bloudil polem už hodnou chvíli a konečně se mu podařilo najít Evu. Nebo to bylo naopak? Zároveň našel i jámu, do které málem spadl.
"Teď už snad žádní sršni nepřiletí," řekl. "Musíme slézt dolů pro Lenku. Cestou jsem o tom přemýšlel, spleteme klasy v provaz. Já slezu dolů a pomůžu Lence nahoru a ty jí budeš vytahovat."
"Jelikož bych pak musela vytahovat i tebe, budu to já, kdo poleze dolů."
Sourozenci zkusili ještě několikrát zavolat na Lenku do jámy, stále bez odezvy. Nakonec začali splétat pevné lano. Ráda bych vám řekla, že jim šla práce rychle a od ruky, ale nebudu vám lhát. Vůbec se jim nedařilo a klasy se jim stále rozvazovaly. Po západu slunce sourozenci marnou práci vzdali.
"Co budeme dělat?" zeptala se Eva. "Jestli se Lenka na dně potloukla, což je vysoce pravděpodobné, není dobré, když jí tam dole necháme dlouho ležet."
"Já zkusím slézt dolů. Třeba se pak dá jít někudy dolem. Nebo budeme muset vymyslet dole, jak se dostat nahoru. Proto je zbytečné, abychom dolů lezli společně."
"Dobře, buď opatrný."
Šimon přistoupil k jámě a chtěl do ní pomalu vlézt. Jáma ho však nepustila. Bylo to, jako by přes ni bylo položeno sklo. Byla vidět tma uvnitř, ale bylo nemožné se tam dostat. Sourozenci zůstali bezradně sedět na jejím okraji.
"Možná se to dá někudy obejít," navrhla Eva.
"Jáma?"
"Tys to byl, kdo naznačoval, že dole pod ní jsou prokopané chodby, kterými se dá projít. Logicky se do nich tedy musí dát dostat i z druhé strany, kde ústí na povrch."
"Ale takový východ se hledá špatně, zvlášť když nevím, kde přibližně by mohl být."
"Ale my to zkusíme."
Sourozenci se postavili a začali prohledávat okolí. Poctivě nahlíželi za každý klas a později i stéblo trávy. Beznadějně, což dávali za vinu houstnoucí tmě a zároveň sobě navzájem, protože zapomněli přibalit baterky. Po celou dobu konání pátrací akce se drželi za ruce. Neodvážili se již riskovat, že jeden z nich spadne do další pasti a jejich trojice zůstane nadobro rozdělena a v bludišti ztracená.
"Slyšíš to?" zeptal se Šimon Evy.
"Vodopád, někde tu teče řeka. Ve filmech bývá ústí tunelů pod vodopády."
"Ale on se k nám blíží!"
Hukot vody stále sílil. Sourozenci stále nic neviděli. Stiskli ruce ještě silněji. Hukot vody se přes ně převalil, ale voda byla stále v nedohlednu. Oříšci začali pochybovat, že v okolí sta kilometrů s vůbec nachází kapka vody. Stisk povolil. V příští vteřině se přes ně převalila obrovská masa vody.
Šimon měl vodu úplně všude, v botách, uších, v nose... Byla studená a kyselá. Šimon plácal rukama a kopal nohama a jako zázrakem se konečně napůl udušený ocitl nad hladinou. Byl v obrovské červené jeskyni. V jejím středu byl veliký vodní vír, který do svého středu strhávala i velké kameny. Nebojte, Šimona voda neunášela společně s kamením, ale na druhou stranu. Postupně se proměnila v řeku a nakonec ho, už skoro utopeného a úplně mokrého a vysíleného, dopravila až téměř na konec dlouhé červenokamenné chodby, jíž protékala. Šimon se se svou současnou situací spokojil a hřán šťastným pocitem neutopení, v té nekrkolomnější pozici únavou usnul.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.